Tak byl to radar?

        

"Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! Radar!" Čímž ale její lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá ani na zimní gumy, ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady. Uvědom si, že nemáme už ani cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary a ty si klidně jedeš jak kdyby pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí! Bože za co jsem se to provdala. Matka měla pravdu když říkala, že s tebou se místo do ráje dostanu tak leda tak do prdele!"

"Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jen někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.

"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Marta se zavrtěla na sedačce spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala: "Našeho vomlácenýho Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel víc jak padesát a radar nás vyfotil." stála si na svém.

" Kecy, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval německou pokutu ne?" snažil jsem se Martě oponovat.

"Času máme dost, otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla že nekecám." uzavřel jsem. Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou?

Vraceli jsme se z Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního prolejzání krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý štrece neměl už takovej cit v noze. Nebo že by únava? Však uvidíme.

Zabočil jsem do první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil jsem se zhruba dva kilometry, kde jsem opakoval týž manévr.

Manželka vedle mě ostřížím zrakem sledovala ručičku tachometru, která se držela na čtyřicetipěti kilometrech v hodině. I já jsem se snažil jet touto rychlostí. Ale bylo to marné, najednou to blesklo a na ulici ani noha.

To byla samozřejmě voda na manželčin mlýn. Hned spustila: "A je to tady, určitě jsme v nějaký čtyřicítkový zóně! Sereš na značky, čumíš co kde lítá a bude z toho akorát mastná pokuta! Proboha za co mě trestáš?!"

Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání na ženský. To by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,ona by zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívat na celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata na zahradu. Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil nohama na zem.

Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že zajedem až na začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.

"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit prdel po Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..

To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, s výrazem šílence v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za město, kde jsem se otočil a vyrazil zpět.

Jel jsem jak šnek třicítkou. Nikde samozřejmě žádná značka, která by upravovala rychlost. I němčouři, kteří ve své vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost, mě problikávali a předjížděním mi dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď.

Bahnhofstrasse. Tuhle ulici si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního blikání aut v koloně za mnou jsem jí pomalu projížděl. Blik! Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo.

To už bylo i na mou ženu Martu dost, rezolutně se natočila zády ke mně a celou cestu až na hranice a posléze i domů do Děčína se koukala z okénka a nepromluvila ani slovo. Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden.. Čas odý času jsme spolu sice prohodili pár frází, nutných k přežití, ale bylo na ní vidět, že vina je zcela na mé straně. Pak se vše vrátilo téměř do normálu.

Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím, že ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám ji rád a chtěl jsem jí koupit něco hezkého. Něco, co by jí mě stále připomínalo. Na příhodu z Německa jsem už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky doma doslova vyrazilo dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to co bylo v dopise na úředním papíře, s německou poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě rozesmálo jako nikdy před tím.

Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám byla vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní ulicí v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že spolujezdec nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!

Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit, zabalit do vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní Ježíšek a má milá Marta se posere...

   Vaše komentáře:

Dne 8. 9. 2009 v 16:12 hodin zde zanechal(a) komentář uživatel(ka) Dawen:

taj to je huste:-D

Dne 16. 2. 2010 v 19:33 hodin zde zanechal(a) komentář uživatel(ka) Dr.Edgar:

Tak to je krutý

Dne 28. 10. 2010 v 10:05 hodin zde zanechal(a) komentář uživatel(ka) bobo:

aj by som tu zensku lutoval ale to ma za to ze mele hubou a skutek utek..:D

Dne 27. 1. 2011 v 17:43 hodin zde zanechal(a) komentář uživatel(ka) Honzis:

On radar muze rozpoznat zapnute pasy???