Moje první cesta letadlem (povídka)

        

By: Nowellan

Jmenuji se Franc Knedla a je to neuvěřitelné, ale při svých jednatřicátých narozeninách jsem dostal od celé rodiny jeden veliký dárek. Byla to cesta letadlem. Škoda, že těch dárků nebylo více, třeba takové slipy, které mám od svých patnácti let, již dozrály značného stupně rozkladu a připomínají spíše dámská tanga. Taky by nebylo k zahození dostat nový pár ponožek, které jsem před pěti roky přestal prát a staly se z nich moje pracovní boty. Tak bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale nebudu Vás zdržovat tím, co bych chtěl. Jelikož mám početnou rodinu, složily na solidní sumičku a tak jsem mohl letět do Londýna a zpět. První problém však byl jak se dostat do Prahy na plánovaný odlet, který se měl uskutečnit za dva dny? Paradoxem je, že u nás funguje pošta, ale žádná hromadná doprava.

Traktor strýce Jožina byl rozbitý, Francek Oškrlů měl rozbitý moped a naše rodina vlastnila trakač. Bylo tedy rozhodnuto, že dostanu ranec buchet jako Honza, když jde do světa a půjdu asi 20km na hlavní silnici pěšky. Pak doufám chytnu nějakou dobrou duši a pojedu s ní stopem až do Prahy. Oblékl jsem si sváteční jégrovky, kdyby mě v létě potkala třeskutá zima, krásné nové tričko s Borisem Jelcinem, svoje oblíbené ponožkoboty a kalhoty značky Hnojník.

Takto vystrojen jsem se slzou v oku odešel z domu. Celá vesnice se přišla podívat na tu osobu, která se z naší vsi vydá do Anglie a zpět, a to dokonce letadlem.

Za chvíli jsem již neviděl vysokou travou zarostlou ceduli naší vesnice. Cesta k hlavní silnici rychle ubíhala, zvláště, když medvěd ucítil medové buchty a musel jsem začít běžet jak Emil Zátopek na olympiádě. Takovou rychlostí mohlo snad letět jen moje vysněné letadlo a já. Po asi půl hodině ostrého běhu jsem doběhl k hlavní silnici, kde mě však přepadl pocit beznaděje. Projely kolem čtyři auta a ani jedno na mé stopovací znamení (vystrčená pravá ruka s prostředníčkem uprostřed) nereagovalo. No vlastně reagovalo. Nadávkami stylu blbče, magore a tak. Nevím ani proč. Však štěstěna byla na mé straně. Po chvíli jel náklaďák s vepři na jatka do Budějic. Slitoval se nad mou osobou a zastavil. Prohodil něco ve stylu, že prasat veze dost a jedno navíc nic neznamená, jsem nastoupil k pěknýmu vepříkovi. Pojmenoval jsem si ho Karel. Ani nevím proč. Vlastně vím, ten řidič se jmenoval Carlos, teda měl to naspáno na ceduli na zadním nárazníku, na kterém stálo: "Jestli tohle dokážeš přečíst, tak máš z auta plechovku. Carlos."

Cesta příjemně ubíhala a za chvíli jsem byl již v Budějicích na náměstí. Začal jsem se blížit ke konci mé cesty, tedy skoro. Měl jsem jen jeden problém. Lidé na náměstí se na mě divně dívali a drželi si ruce na nosech. To mě utvrdilo v tom, že se musím vykoupat. Nejsem přece žádný vidlák z vesnice. Měl jsem štěstí a našel jsem veřejné koupaliště. Sice mě bylo divné, že nikdo kromě mě se nechce koupat, ale to mě nezajímalo. Oblečení jsem hodil na blízký rantlík, spokojeně vlezl do bazénu a oddával jsem se lázni.

Nevím odkud se však vzali páni policajti a už mě braly do svého auta. Prý, že v kašně je zákaz koupání. To mě vysvětlilo, proč se nikdo nechtěl koupat. Policisté však byli velmi přísní, chtěli mě dát do zadržovací cely a nechat mě tam o chlebu a vodě celé dva dny za veřejné obnažování a koupel v městské kašně. Snažil jsem se jim vysvětlit, že se dva dny v hotelu s polopenzí nemůžu zdržet. Letím přeci do Anglie. Chlapy se začali hlasitě smát, tak jsem jim vytřel zrak a ukázal letenku. Čelist jim spadla až do kanálu.

Všichni andělé se snad na mě dívali a vrchní inspektor Zahálka, mě vysvobodil. Prý, že nechce mít ve své cele "houmlesy" a ještě je živit. S malým zdržením jsem se vydal k vlakovému nádraží, ke kterému mě laskavě dovezlo policejní auto a s radostí mě koply do zadnice, abych konečně vypadl z města.

Jelikož nejsem žádný trouba, věděl jsem, že bez jízdenky se daleko nedostanu. Přišel jsem k přepážce a důstojně jsem řekl: "Jednou do Prahy na Masarykovo nádraží." Paní se na mě divně podívala, něco ťukala do takové malé mašinky, co tam blikaly takový divný písmena a po chvíli na mě vyhrkla, že mě to bude stát stodvacettři koruny. Tolik peněz!!! Rodina mě však vybavila penězi, které obdrželi od partyzánů, když je ukrývaly v kopě hnoje před Němci. Tím se mě cesta otevřela. Paní zamžikaly oči, jestli ještě nikdy neviděla tolik peněz, no nevím, ale zvedla telefon, zavolala si jednoho pána, který mě odvedl do krásného salonu ve vlaku. Za chvíli přišla dívčina, co vypadala jako brčko k sodovce, stále se smála a nutila mě něco s názvem tequila. Raději jsem si poručil pořádně vychlazenýho lahváče. Jo jo, to byla dobrota. Mňam.

Cesta příjemně utíkala, slečna mě každou chvíli zásobovala pivem, širokým úsměvem a časem, kdy dorazíme do Prahy. Krajina byla krásná, všude kvetlo kvítí, stromy, louky, viděl jsem mnoho vsí, měst, divných aut, které jely děsně rychle po takové šíleně hrbolaté cestě. Když jsem se slečny zeptal co to je, s úsměvem mě odpověděla, že dálnice. Pak jsem ty samé auta, co nás děsně rychle míjely, viděl, jak stojí v koloně, vůbec nejedou, jsou krapet menší a ty plechy jsou nějak dokrčené. To by, ale vlak neměl jet tak rychle, abych si vše pořádně prohlédl.

Konečně jsme přijely do našeho hlavního města Prahy. Nádraží bylo krásné, jako za První Republiky, tak jak si ho pamatuje náš prapraprapradědeček. Jen jsem měl pocit, že mě neřekl o všech našich příbuzných. V nástupní hale jich bylo plno stejně oblečených jako já. Když jsem jim chtěl říct jen ahoj a popovídat si, že se o nich náš pra......dědeček vůbec nezmínil, jen se ptaly po jakým si člověku, co se jmenuje eLeSDý nebo pervoš. Ty lidi jsem neznal a raději jsem začal hledat, jak se dostat k letišti.

Po chvíli hledání na mapě jsem jej konečně našel, bylo to asi tři palce od nádraží. Což jsem si řekl, to nemůže být tak daleko. Když jsem ušel asi pět kilometrů, propadl jsem panice, kde je to letiště. Navíc se na mě začala projevovat únava. Dlouho jsem na cestě a ještě jsem si ani na chvíli nezdříml. Tak jsem se snažil najít pelíšek na chrupkání. Viděl jsem, že lidé vždycky nastoupí do takovýho divnýho autobusu s dráty k nebesům a někam jedou.

Optal jsem se jednoho trosečníka, zdali tento stroj nejede náhodou k letišti. "Pane, k letišti sice nejede, ale dostanete se docela blízko. Musíte jet devítkou na konečnou, pak přesednout na metro a jet až na stanici Ruzyně." Zdvořile jsem poděkoval, i když jsem vůbec netušil, co to metro je. Devítku jsem poznal lehce, umím počítat do desíti přeci ne?! Nasedl jsem, našel si volné místo, kupodivu to bylo velmi snadné, všichni chtěli být ode mne co nejdál, ale to mě nevadilo.

Zjistil jsem pak, že stroj se jmenoval trolejbus a tak jízda v něm mě brzy ukolébala do slastného spánku. Nevím jak jsem spal dlouho, ale probudilo mě hlasité štěkání a řev nějakého člověka: "Co tu děláte, člověče!! Tady nemáte co dělat. Jste ve vozovně trolejbusů na konečné!!" Chtěl jsem se omluvit, že jsem usnul, ale nedal mě moc na výběr. Pustil svého velkého psa a ten začal utíkat přímo ke mně. Viděl jsem, že se nechce moc přátelit, jelikož mu od úst odkapávala pěna a divně vrčel. Měl jsem však natrénováno. Závod s medvědem mě dal rychlost a mrštnost. Lehce jsem se vyhýbal mezi trolejbusy až jsem proběhl branou. Pes se za mnou nepustil.

V zápětí jsem uslyšel ten líbezný zvuk letadla. Věděl jsem jak zní. Náš dědeček nám předváděl zvuk messerschmitu jak nalétával při bombardování Budějic. Byl jsem v sedmém nebi. Nasadil jsem svůj sedmimílový krok a utíkal jsem za letadlem. Po dvouhodinách pronásledování, kdy jsem často běhal v kruzích ani nevím proč, jsem konečně dorazil před velikou, skleněnou, prosvětlenou halou. Letiště! Byl jsem strašně rád, že jsem na místě. Tak šťastný jak jen člověk z vesnice v Jižních Čechám může být. Plakal jsem, plakal jsem až tak, že mě lidé dávaly peníze do kapes. Byly tak strašně hodní, děkoval jsem jim, jen jsem jim nerozuměl. Mluvily takovýma divnýma slovama jako naši sousedy z druhé strany hor. Jejich slova mě nedávala žádný smysl.

To mě však nevadilo. Začal jsem hledat odbavovací halu, ve které bych čekal na svůj let. Letiště je jako mraveniště, všichni šílí jako gazela v říji, všichni někam spěchají řítí se, jsou nervózní a nadávají. Já jsem zcela klidný, pomalu jsem se procházel letištěm a hledal bránu 23B vchod C, kde mělo stát mé letadlo. Přepadla mě však strašná únava z vyčerpání, neměl jsem sílu, někam jít. Tak jsem si lehnul na takový černý koberec, který tam byl položen uprostřed haly. Jen na minutku jsem zavřel oči a nevěděl jsem čí jsem.

Probudil mě děsný hluk, natřásání a slunce?!!! Viděl jsem, že jsem mimo halu, jedu pryč od ní a přibližuji se k letadlu. Zpanikařil jsem, chtěl jsem vysednout, ale zahákl jsem o jeden z velkých kufrů tak nešťastně, že jsem se k němu spíš přilepil. Zastavili jsme u letadla a viděl jsem jak, přichází hromotluk, který bere kufry a hází je na ten černý koberec. Ale on se najednou začal hýbat!! Tím byla pro mě záhada vyřešena. Vše do sebe zapadlo. Koberec, kufry a já. Co mě nezapadalo, bylo to, že ten chlap bere kufry, hází je na pás a kufry jedou přímo do útrob do letadla. To mě nevidí? Začal jsem křičet a házet sebou jak kapr na suchu. Co bude se mnou? Chlap mě neslyšel, jelikož měl walkmena a nekompromisně bral kufr za kufrem a házel je na pás. Bohužel přišla řada i na mě. Vzal mě jak pytlík arašídů a už jsem se vezl do útrob letadla.

Nemohl jsem pohnout ani o centimetr. Pořád přijížděly další a další kufry. Bylo jich tolik, že jsem byl mezi nima zaklíněný jako sardinka v konzervě. Byla to docela tíha Vám řeknu, ale najednou bylo všude ticho. Naprostý klid! Takové ticho, které znamená něco špatného. Víte, že něco špatného se stane, ale nevíte co. Měl jsem se to za chvíli dozvědět. Měl jsem také začínající pocit, že je čím dál tím míň vidět. Začínala být šílená tma.

Nákladní dveře se pomalu zavíraly. Začal jsem zápasit s kufry, abych se vyprostil a rychle vyskočil. Leč marně. Dveře za pár vteřin sjely a já se ocitl v naprosté tmě. Sice v naprosté tmě, ale nemůžu říct v tichu. Motory proudového letadla se pomalu probouzely a já začínal mít pocit, že jsem někde na vrcholu hory a pere do mě uragán. Moje snaha vyprostit se z kufrů začala přinášet své ovoce. Mohl jsem už obstojně rukama odhazovat další kufry z blízkosti mého těla. Konečně jsem byl svobodný.

Svobodný od kufrů, ale pořád v břiše letadla. Navíc nejsem připoutaný a letadlo se pomalu začalo rozjíždět. Jestli si to dobře pamatuji tak letadlo letí kolem 800 km/hod, což není malá rychlost. Nevěděl jsem kam mířím, měl jsem hlad a taky se mě chtělo, no, hm no tam kam i císařpán chodil pěšky a rovnou na velkou.

Letadlo dále nabíralo na rychlosti tak jsem si z přiložených kufrů udělal bunkr, ve stylu partyzánů ze Slovenského odboje. Byl jsem připravený včas. Rychlost stoupala šílenou rychlostí, byl jsem přikován ke kufrům, kalhoty značky hnojník se zase přiblížily svému jménu a čekal jsem, kdy ten tlak přejde.

Je pravdou, že přešel, ale můj tlak v břiše ne. Naopak. Musel jsem s tím rychle něco udělat. Jsem člověk přeci, tak to musí být diskrétně. Pomalu jsem začal prozkoumávat svou kabinu při mém prvním letu. Místa bylo dost, pohodlí taky a našel jsem i přijatelnou nádobu. Bylo na ní napsáno: LCD TV 82". Nevím, neřešil jsem to. Vše proběhlo bez problémů až na jednu věc. Jak jsme vysoko letěli, tak lidé v letadle mají pěkně teploučko, jídlo i dobré pití. Měl jsem hxxxo. Co s tím? Vytáhl jsem si z kufrů oblečení, které mě páslo a uvelebil jsem se v bunkru. Cesta mě příjemně utíkala, dřímal jsem, spal jsem, naslouchal zvuku motorů a větru, který dul kolem letadla. Bylo to jako u nás doma, když jsem šel na louku a poslouchal zvuky lesa a přírody. To bylo doma. Začalo se mě stýskat. Moc.

Nevím kolik hodin jsem letěl, ale pak, jak mávnutím kouzelného proutku, přestal být slyšet vítr kolem letadla, snižovala se rychlost a začal narůstat tlak. Kosti ve mně putovaly jak se jim líbilo. Bolest příšerná jak když Vás koza nabere na rohy. Vše se odehrávalo tak rychle, kufry padaly ze všech stran. Byly jako kusy skály, které letí do potoka. Rychlostí blesku jsem byl zase zasypán, ale slyšel jsem a hlavně ucítil jsem šílený náraz jak se letadlo poprvé dotklo země. Byl to krásný pocit, že jsme opět v pořádku na naší milované matičce Zemi. Za pár minut se letadlo zastavilo zcela. Bylo slyšet jak se něco blíží k letadlu. Lidé začali vystupovat. Také začaly vykládat kufry. Poznal jsem to, jelikož jsem byl vržen na vozík. Zařval jsem jak tur. Řevu si všiml místní zřízenec. Místní? Co to vlastně bylo za místo? Děsný horko, slunce vysoko na obloze, pane jo, zřízenec je černoch? Tak to asi Londýn nebude. Zřízenec se tak leknul až mu dva kufry spadly na nohy, taky zařval a začal něco hulákat. Konečně jsem se mohl prohlédnout. V útrobách jsem našel šaty po korpulentní dámě v letech, takže jsem vypadal jak tulipán z Holandska. Než jsem se stačil prohlédnout už u mě byla Policie a já se po druhé za svůj život ocitl v cele.

Bohužel pro mě jsem neuměl jazyky. Teda kromě němčiny, co nás učil dědeček a ruštiny, co nás učil tatínek. Takže, když na mě pánové spustili, vůbec jsem jim nerozuměl. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem Čech a jedu do Londýna. Ukázal jsem jim i letenku. Začali se smát na celé kolo a říkali dokola: "This is Jamaica!" Nevím, co to znamenalo, ale když se člověk směje, tak je to dobré znamení.

Do hodiny u mě byla paní z konzulátu, která překládala můj příběh. Policisté se smály na celé kolo. Nemohli nic jiného než mě pustit. Také za mnou přišel pán z aerolinií a omluvil se mě za tuto nešťastnou nehodu. Jako omluvu pro mě připravil cestu v první třídě, tiskovou konferenci na letišti v Praze, jelikož jsem byl první Čech, který takto cestoval, luxusní auto až do hotelu. Na pár týdnů se ze mě stala celebrita. Měl jsem šanci potkat mnoho významných osob, lidé poznávali mě, byl jsem v kurzu.

Měl jsem však strašný stesk po domově. Chyběla mě rodina, mí přátelé. Z cesty na jeden víkend se stala cesta na čtvrt roku. Těšil jsem se na všechny. Auto nejmenované společnosti Mercedes sice mělo problémy přejet koleje po traktoru, které vedou k naší vesnici a po ztrátě předního a zadního nárazníku, urvání antény medvědem, rozbitý tlumičů a prasklé jedné pneumatiky, jsme dorazil domů.

Krásný pocit. Být doma s lidmi, které mám rád. Tetina Pepříková sice civěla jakým fárem jsem dojel, i strýc Hromníčků, ale večer se uskutečnila taková krásná oslava, kdy se jedlo, pilo, hodovalo až do ranních hodin.

Tak skončila má první, ale ne poslední cesta letadla, která mě proslavila a tento příběh Vám budu vyprávět zase někdy jindy.

Jenom nezapomeňte: Bez rodiny a přátel nejsme v dnešním světě nic!

   Vaše komentáře:

Dne 22. 6. 2009 v 12:00 hodin zde zanechal(a) komentář uživatel(ka) bujo:

V Praze žádné trolejbusy nejezdí, ale když už tak tramvaje a metro stanici
na Ruzyni zatím nemá. Ale jinak docela sranda :)