Jak jsem byl poprvé na horách a ztratil tam nevinnost (povídka)

        

Vše jsem si nechal projít hlavou a vypracoval několik bodů, jejichž postupné splnění mělo způsobit, že přestanu být pannou. Už první bod, který měl zatím jen rozšířit mé anatomické znalosti, však zkrachoval:
Pečlivě oholen, navoněn i učesán jsem se vypravil na hlavní plzeňské náměstí.
Postavil jsem se přímo doprostřed ke kostelu, abych měl přehled.
Musím si vybrat tu nejhezčí, která půjde kolem.
Konečně jsem se osmělil a zastavil neznámou krásku:
"Slečno, nechtěla byste se přede mnou svléknout?"
"Tady?" rozhlédla se kolem a já byl šťasten, že mě hned neodmítla.
"Můžeme... Můžeme jít k nám domů," přispěchal jsem s návrhem.
"A co za to?" louskla prsty.
"Když se svlečete vy přede mnou - tak se na oplátku já svléknu před vámi," triumfoval jsem.

Dodnes nevím, co ji na mé nabídce tak odpudilo, ale při pohledu na prchající krásku jsem se rozhodl:
Neměl bych na to tak myslet. Budu dělat, jako že o sex nemám zájem, a on nakonec přijde za mnou sám.
Usoudil jsem, že výlet na hory je k takovému účelu nejideálnější. Když už nic jiného, tak si alespoň poprvé v životě zalyžuji, a to také nebude zbytečná zkušenost.
Abych však měl dostatek surovin k případnému opracovávání, geniálně jsem se přihlásil na zájezd pořádaný Svazem žen.

Na počátku jednoho víkendu jsem tedy vstoupil do autobusu.
Zprvu jsem byl rozladěn:
Mému prvému lyžování asi nic nezabrání, zato prvnímu styku se dostala do cesty nečekaná překážka: Nejmladší z přítomných žen totiž vypadala, jako by byla již deset let po smrti. Pokud bych se měl vyjádřit diplomaticky - pár dam se nalézalo ve středním věku, většina však ve věku pokročilém či dokonce posledním.
Počáteční zklamání však záhy vystřídal optimismus: Vždyť zralé ženy kolem padesátky jdou mladým mladíkem jako já nejlépe dobýt. A mají také nejvíce zkušeností. A ostuda ve Svazu žen neublíží mé kariéře tolik jako případná ostuda v klubech.
Ty lyže patří do kufru!" obořil se na mě řidič, jediný muž ve voze. Do autobusu jsem totiž vstoupil s lyžemi na zádech.
Pokoušel jsem se je tam vecpat, neboť kufr jsem držel v druhé ruce.
"Když mně se tam nevejdou! Jedině že bych je zlomil napůl," prohlásil jsem a uvedl se tak ve své typické formě: Napůl jako intelektuální génius, napůl jako primitivní blbec.
"Mladíku, máme jeden společný kufr, pod autobusem!" beze špetky pochopení pro mou exhibici dostalo se mi upozornění od jedné z žen.
"Proč pod autobusem?! Až odjedeme, tak kufr zůstane tady na zemi na parkovišti!" podivil jsem se, nicméně otočil se tedy k východu. Pochopitelně jsem lyžemi rozbil okýnko.
"Rozfouká se mi trvalá!" propadala hysterickému záchvatu další z dam.
"No co, aspoň tady máte větrání!" poradil jsem si i s tímto trapasem.
Po hodině jízdy patrně začalo být některým paničkám smutno, a tak mě začaly popichovat. "Mládenče, snad se nestydíte, vždyť pořád mlčíte!" Takže jsem občas prohodil nějaké perly, aby řeč nestála, například: "Není vám divné, že jedeme pořád do kopce?" nebo: "Je tu čím dál tím větší zima, asi jsem si neměl brát jenom ty kraťasy..."

Hory mě překvapily, počasím i krajinou. Mé tělo brzy zchladlo natolik, že jsem přestal mít myšlenky ještě na další svlékání.
Tei si hlavně neudělat ostudu. Snad ten den nějak přežiji a večer v chatě se uvidí.
Byl jsem tak nervózní, že jsem si zprvu na nohy připínal hůlky.
Ale ani poté, co jsem na sníh položil lyže, nebylo vše vyřešeno. Doplatil jsem totiž na svou pýchu: Na nohou mně sice jako správnému frajerovi zářily zbrusu nové, včera koupené boty, avšak něco zde nehrálo...
Na nohou jsem měl totiž sandály.
Od naprosté potupy mě zachránila až žena Gertruda: "Vázání vám tei není nic platný, ten předek patří přištípnout na přeskáče, k sandálům to nejde, přiskřípnul by jste si prsty a to by vás bolelo. Ale četla jsem, že dříve, než byla tahle technika, přivazovaly se lyže provázkama."
Žádný špagát jsem však s sebou neměl. Provaz s připravenou smyčkou, který většinou nosím v baťohu v době depresí, jsem dnes zapomněl doma.
Chtěl jsem tedy vytáhnout tkaničky z botasek nějakému kolemjdoucímu turistovi, ale nikdo nebyl tak nalehko jako já.
Napadla mě spásná myšlenka: Půda byla sice zmrzlá, ale jelikož jsem použil hůlku jako sbíječku, za necelou hodinu jsem se prokopal do patřičné hloubky.
Dva metry pod zemí už si totiž živočichové žili v teplíčku, jako by se nahoře ani nechumelilo.
Vytáhl jsem několik největších žížal, pořádně je zauzloval a přivázal si jimi lyže k botám.
Se svým skromným vybavením jsem vypadal jako nějaký pravěký Seveřan.
Lyže jsem si zpočátku z neznalosti přivázal obráceně - špičkama dozadu. Není divu, že jsem se bořil do sněhu, po pár metrech jsem se dokonce zabodl úplně a zůstal zapíchnutý kolmo ke svahu.
Konečně jsem sjel pár metrů k vleku.
Po další neskutečné ostudě se mi na kotvě podařilo vyjet nahoru (sám, nikdo se mnou jet nechtěl).
Po vystoupení z vleku na mě - už celé dopoledne - čekaly ostatní ženy.
"Teda to byl výkon," opustil jsem kotvu celý zpocený. "Kde si odpočineme?"
Nasupeně pokynuly směrem ke sjezdovce.
Nechápal jsem: "Proč se zase hned vracíme, když jsme se konečně dostali na vrchol?"
Vyrazily a já se otřásl: Poprvé z tak velkého kopce!
Sjel jsem se zavřenýma očima, nejkratší možnou vzdáleností, proč se zdržovat.
Dole jsem byl jako první, i když při brzdění jsem pokosil frontu lidí čekajících na vlek. (Jeden muž se mi optal, zda bych mu nechtěl v létě na zahradě kosit trávu).
Jaké bylo mé překvapení, když mě ženy opět zatáhly do řady.
Při druhé jízdě na vleku mi již otrnulo. (Posměšně jsem křičel na cestující přede mnou: "Kdo se to tam tak vleče?!")
Opět jsme se ocitli nahoře na hoře.
"Tady je hezký výhled!" rozplýval jsem se, ale ženy se znovu spustily dolů.
Už by jste si konečně mohly rozmyslet, kde chcete bejt!" zakřičel jsem, nicméně vypravil se dolů za nimi.
Brzy jsem se naučil dělat obloučky, zatím však pouze na jednu stranu - takže jsem se při jízdě vždy nechtěně postupně otočil čelem vzad a vracel se tedy zpátky do kopce. - Pro ty, co se řítili dolů, ale ani pro mě, to nebyl příjemný pocit, když se proti vám na sjezdovce někdo objeví v protisměru. (Stejně nechápu, proč se nejezdí na rovině).

Má image byla nepochybně skvělá - připadal jsem si jako nějaký manekýn ze švýcarských reklam, řítící se z vrchu a na ústech úsměv od ucha k uchu. Žížaly na chodidlech mě totiž nesnesitelně lechtaly.
Opět čekám dole ve frontě.
Samou žízní jsem počal lízat své lyže - a jazyk mi k jedné z nich pochopitelně brzy přimrzl.
Abych nevypadal jako blbec, podařilo se mi alespoň lyži zasunout do úst tak, že vypadala jako velmi dlouhý jazyk.
Při šestém stoupání jsem konečně na vleku nebyl sám - po mém boku se vezla žena Amálie.
Pokusil jsem se jí ohromit svou zkušeností: "Tady zakotvíme," rozhodl jsem u statného stromu a hodil vlekovou kotvu kolem jeho kmene.
Naštěstí se zařízení podařilo brzy opravit, takže lidé, kteří mezitím pracně vystoupali do poloviny kopce, se rychle vrátili dolů a zanechali myšlenek na mou destrukci.
Jelikož jsem však velký lenoch, po vyjetí nahoru jsem tentokrát z vleku nevystoupil, nýbrž spustil se po něm i dolů, takže jsem ho záhy strhnul podruhé.

Lyžování jsem tedy raději zanechal, avšak rozhodl jsem se učinit dobrý skutek (dobrý především pro mě):
Na sjezdovce, kde už beztak bylo sněhu málo, jsem rozdělal oheň.
Kromě toho, že - snad nejen mně - přestala být zima, chtěl jsem si přivydělávat opékáním buřtů.
Sportovci však místo odměny definitivně vykázali mou postavu ze svahu, neboť je tento táborák připravil i o poslední kousky jejich bílého zlata.

Večer v chatě jsem sice obdržel pokoj rovnou se dvěma ženami, Blaženou a Boženou, ukázalo se však, že již mají poněkud jiné zájmy.
Nostalgicky mi ukazovaly krabičky nadité cennostmi: Fotografiemi svých dětí a vnoučat, zažloutlým maturitním vysvědčením, snubními prsteny či pramínky vlasů všech příbuzných.
Když počaly vytahovat svá první kuří oka, močové kameny a vypadlé zuby, decentně jsem odešel vyzvracet se na chodbu ubytovny.

Tam jsem se záhy dostal do spárů jiné dámy:
"Nudím se, krasavče," objala mě. "Jmenuji se Cecílie, nepůjdeme do mého pokoje na čaj?"
Vše bylo jasné, vůbec jí nešlo o nápoj.
Rychle jsem vzpomínal na poučky z knih - naskýtá se mi jedinečná šance.
Zaprvé: Milostná předehra.
Uchopil jsem nedalekou kytaru a začal vyluzovat lahodné zvuky.
Po pár minutách jsme struny i já byli napnuti k prasknutí - struny to narozdíl ode mě nevydržely, vymrštily se a praštily ženu do holých zad.
"Ale brouku, já v tom nechci žádný sadistický prvky," upozornila mě.
Rychle jsem se ještě upravil, nastříkal na sebe voňavku imitujícící přirozený mužský pot a rádobyvášnivě jí začal líbat na uši. (Vůbec se nedivím, že tomu van Goghovi nějaká v záchvatu vzrušení ucho ukousla.)
"Dneska mi do uší nekoukej, nemám uklizeno..." ohradila se žena.
Ani následující pokus příliš nezabral:
"Máte hezký nohy," chlácholil jsem ji a musel se pro jistotu podívat nahoru, neboť její lýtko bylo tlusté, jako u normálních lidí trup.
"I ty lichotníku," usmála se.
Zatím mi vše vycházelo.
"A tady u kotníku - hezkej kroužek..."
"Líbí se ti ten řetízek, kocourku?"
"Hmm, takovej dáváme na chalupě slepicím, abychom je poznali..."
Cecíliina prsa byla mamutí jako skokanský můstek, a její nánosy rtěnky při líbání chutnaly jako jahodová marmeláda - škoda, že se jaksi nehodilo odskočit si do ledničky pro chléb.
"Ty kocourku, ty jseš takovej roztomilej zajíček," šeptala. (Dodnes nechápu, proč při tom všichni začnou šeptat.)
Sakra! Určitě jsem jí pro smích - napadlo mě najednou. Musím vystupovat tvrdě a pokusit se obrátit naše momentální role. Nebudu žádnou loutkou. Radši pořád panicem než paňákem, se kterým si bude dělat, co se jí zachce.
- "Tak aby bylo jasno, madam: Zdá se mi, že jste nedostatečně vzrušená," promluvil jsem tedy jako zkušený znalec. "Koukejte se jít na chvíli projít před chatou - padají tam mokré vločky, aspoň pořádně zvlhnete!"

Po pár minutách se vrátila a přistoupila rovnou k jádru věci:

"Máš ochranu, hřebče?"
"Ne, já se ubráním sám," odvětil jsem suverénně. "Nepotřebuju s sebou vodit nějaký gorily, ještě bych je musel krmit. Víš, kolik takový opice sežerou masa?"
"Myslím gumu," vysvětlila.
"Ne, já tužkou nepíšu..."
Opět vzdychla: "Na péro!"
"Ne - na péro, když udělám kaňku, používám zmizík..." nechápal jsem.
Vzpomeň si na obrázky z knížek! - pobízel mě vlastní mozek. Pak mi to konečně došlo:
"Jo, vy myslíte ten - rozervatýf?! Ten nemám, ale mohu si vzít igelitový pytlík, co jsem měl v autobusu kvůli zvracení."
Nakonec jsem si kolem údu nasadil její gumičku do vlasů.

Průběh samotného aktu si dovoluji ponechat pro sebe. Snad jen jedna poznámka: V životě mi nenapadlo, že je to taková práce. Když jsem konečně našel ten pravý otvor, šťastně jsem spočinul, ale žena mě ihned vyvedla z omylu: Práce prý teprve začala.
První pocity?
Zpocenost, nesmírná únava, vyčerpanost.
Navíc mně na mysli opět vytanula sjezdovka - ony nesmyslné pohyby nahoru, dolů a zase zpátky.
O pár měsíců později mi Cecílie zatelefonovala:
"Jsem v jiném stavu."
Zazářil jsem: "Tak to jste v pohodě, ne? Já si jednou vzal drogu a připadal si potom taky někde jinde, v nějakým jiným stavu, tak nějak nad věcí..."
"Nojo, jenže tahle věc je ve mně," objasnila situaci. "Chci půl miliónu a dám ti pokoj."

Tolik prachů jsem nikdy neměl (v bytě mám nanejvýš půl miliónu molekul prachu).

Začala mě vydírat.
Dělala různé schválnosti, jako že mi například před- platila Vlastu, Tinu a Domácího kutila.
Celý tah měla geniálně vymyšlený: Dobře věděla, že raději zaplatím vysokou sumu, než abych jí z manželské povinnosti musel utírat nádobí a vysypávat koše.
Nezbylo než se ponořit do myšlenek a najít nějaké řešení.

Po usilovném přemýšlení jsem přišel s protitahem, který jí musí odradit. Nejlepší obranou je přece útok!

"Tak já si vás, paní, vezmu. Ale i pro vás tím vzniknou manželské povinnosti," podotkl jsem. "Například opakování našeho nezapomenutelného styku."
Rychle couvla. - Po dlouhém tichu se pak na druhém konci telefonu ozvalo rezignované:
"Nu dobrá, vyhrál jsi, chlapče. Bez těch prachů dítě nechci. Ale k řezníkovi s ním nikdy nepůjdu," ukončila náš rozhovor, a na důkaz svých slov naschvál zašla na potrat k zelináři.

   Vaše komentáře:

Zatím žádný komentář. Buďte první :-)!